Unesený recenzent aneb Jak jsem viděl Tarsana

Recenze premiéry Tarsana od P. Martina Holíka, ředitele Radia Proglas

Ač by se zdálo, že komplementární materií jsou Jesus Christ Superstar a Jesus Christ Supermlád, není tomu tak. Právě epičnost příběhů a chronologické čerpání ze života hlavního hrdiny je pojivem pro porovnání díla Tarsan Strašaka a Strašáka s (byť starším) dílkem Webbera a Riceho. Porovnejte sami: Zatímco u textaře Tima Riceho až do konce děje nepoznáte, kdo ten Ježíš vlastně je a je-li hlavní postavou on nebo například Jidáš, u Strašákovy rozklenuté stavby vám stačí pár vteřin na rozlišení mezi Tarsanem a Tarzanem. Správný úsudek navíc až do konce díla nemizí. Další postřeh: Zatímco u JChS se herci pohybují v podstatě nudným (u filmového zpracování) neekologoickým autobusem a prašnými cestami, u Tarsana se herci pohybují pěšky, na ekologičtější lodi, a na místo účinkování jezdí prý auty s CO2 pod 180 g/km. Obsahově je rozdíl mezi Angličanem a Zbraslavanem snad nejzřejmější. Zatímco u děje Superstar kolísáte mezi reáliemi ze života muže z Nazareta, vlastními představami a snad sny autorů, u Tarsana stále víte, kde sedíte; pokud byste z mísy spadli, máte k dispozici zcela vyčerpávající brožuru, která vás nejen vrátí na místo, ale přidá vám hodnotu v informacích, které snad ani Google nenajde. A dále: retrospektivní moment pro vyprávění příběhu je u Superstar kamuflován již zmíněným autobusem naznačujícím si „hraní na hraní"; osa Tarsanova příběhu je šťastně posazena na „poruše špalku", jež dovoluje apoštolu Pavlovi povyprávět před smrtí celý životní příběh. Odpusťme autorovi, žijícímu polovinu života v reálném socialismu, že délka opravy poruchy špalku se z avizované hodiny protáhne (s přestávkou) až na 2:20; ostatně, za dobrovolné vstupné si člověk zaslouží hodně muziky, viďte?

Dílo Luďkovo je nejlepší z těch, která jsem viděl a slyšel. Muzikantsky je výborné; je neuvěřitelné, kolik kvalitní muziky udělá jeden muž, tedy kapela nikoli z nejpočetnějších. K textům: Dílo je formálně bezchybné, druhak mimořádně obsažné. Navíc je vše prošpikováno typickým humorem autorovým, který zde není povrchní; funkci osvěžovače mnoha dějů, které by jinak mohly unavovat, plní na výbornou. U 26 písní se samozřejmě nelze vyhnout jisté podobnosti stylu a trochu mi snad chybí ještě jedna chytlavá melodie s funkcí lovestory, ale - mám při psaní recenze klobouk, abych ho mohl smeknout dolů. Byla místa, kde jsem se za břicho popadal a místa, kde jsem měl slzy na krajíčku. Úspěch premiéry podtrhuje i pěvecký i herecký výkon Tomáše Lercha, představitele hlavní role. Ne nadarmo jej babička s dědečkem vodili do zpěvu. Účinkující se zpěvem i hereckým projevem chovali jako profesionálové; stále při vědomí, že jsou sledováni. Myslím, že mladí Spojených farností dostali mimořádnou možnost prožívat něco dobrého pro život i pro svoji vlastní víru. Tím, že se nám sdělují, i pro život a víru naši. Máte známého na dopravním? Až pojedou kolem „vašeho", nastavte jim na obecním semaforu na dvě hoďky červenou, nepřijdete tak o jeden z nejlepších zážitků toho kterého roku.

Děkuji ctěným čtenářům za pochopení lehkosti uchopení pera recenzentova.

Unesený (a dosud nevrácený) recenzent Mons. Martin Holík

P.S.: Doma na čestném místě uchovávám relikvii z premiéry v podobě kamene (snad ze sbírky zpapírnělých Šavlových kamenovacích šutrů), házeného na nás diváky po jevišti toulajícími se herci, patrně pod dojmem divákovic hříšnosti. Správný úsudek, zvláště v postní době.